Z Rožmberka na Českou Kanadu

Rožmberk

Letní dovolenou jsme se rozhodli strávit pod stanem, což nám umožňovalo přesouvat z místa na místo podle potřeby, tak jak se nám zrovna bude chtít. Stanovili jsme sice plán cesty a místa která chceme navštívit, ale časový harmonogram jsme nechali náhodě s tím, že to celé nějak dopadne…Rozhodli jsme se začít na Vltavě pod Rožmberkem a během týdne doputovat do kempu Osika u Nové Bystřice. Hlavní cíl naší cesty byla Česká Kanada, přírodní park na česko-rakouském pomezí.

1. den – Zátoň a Rožmberk

Zátoň je vodácký kemp na Vltavě, nějakých osm kilometrů od Rožmberka. Vybrali jsme si ho, protože nabízejí nocleh v indiánském teepee, což pro nás byl dostatečný důvod strávit noc právě zde. Dopoledne jsme se ubytovali a vyrazili pěšky po červené turistické značce do Rožmberka. Cesta není namáhavá a ačkoliv nevede podél řeky, je na co se dívat. Značená cesta nás přivedla až k samotnému hradu. Komplex staveb je rozsáhlý, protože se původně jednalo o dva hrady – Dolní hrad a Horní hrad. Absolvovali jsme prohlídku, jejímž vrcholem možná je výhled z hradní věže. Vltava v Rožmberku obtéká hrad ze dvou stran a vytváří tak nádhernou podkovu. Po prohlídce jsme vyhledali dole ve městě občerstvení a pozorovali vodáky projíždějící pod mostem. Zaujalo nás jak velká část vodáků používá nafukovací rafty a jak málo z nich ještě jezdí na tradičních kánoích. Dolů do města se vyplatí sestoupit nejen kvůli řece samotné, ale i kvůli podhledu na hrad.
Během odpoledne jsme se vydali na zpáteční cest do Zátoně. Po příchodu nás čekalo překvapení – naše teepee bylo obsazeno. Správci kempu ho pronajali podruhé. Naštěstí jsme v kapse našli dopolední stvrzenku a získali tak stan zpátky pro sebe. Zátoň je klasický vodácký kemp. Během večera nikdo nezůstane střízlivý a v noci tam je pěkně rušno. Moc dobře jsme se nevyspali, hlavně proto, že teepee stálo necelý metr od vody, odkud bylo pořádně chladno. Ráno jsme zjistili že máme ve stanu cizího opilce. Byl zřejmě dobře naložen v alkoholu, protože ho nevzbudila ani zima od řeky a ani my, když jsme se dopoledne balili na další cestu.

2. den – Nové Hrady a Terčino údolí

Vzhledem k tomu, že jsme v Zátoni vstávali celkem časně, přijeli jsme do Nových Hradů vlastně ještě ráno. A protože na prohlídku místního gotického hradu bylo času dost, posnídali jsme v příjemné cukrárně kousíček od jeho hlavní brány. Prohlídka se nám líbila, hlavně asi sbírka zbraní a loveckých trofejí. Zaujala nás i hradní knihovna. Je poměrně bohatá a z jejího okna je krásný výhled na město. V přízemí hradu je ještě galerie.
Po obědě jsme se vydali na procházku do Terčina údolí. Je to park založený hraběnkou Terezií v druhé polovině 18. století v údolí říčky Stropnice. Zaparkovat lze u budovy bývalého pivovaru a vstoupit tak do parku hlavní branou. Tam také začíná naučná stezka, dlouhá asi šest kilometrů. Park je upravený, je v něm hodně cizokrajných dřevin a také jeden 500 let starý dub. V parku najdeme i několik zajímavých objektů – rekonstruovaný mlýn (nyní penzion), Lázničky a další. Jedním z lákadel je i umělý vodopád. Na konci parku stojí tvrz Cuknštejn. Projít si Tereziino údolí znamená příjemnou procházku hezkým prostředím, strávili jsme tam celé odpoledne.
A protože jsme v Nových Hradech neměli už nic naplánováno, vydali jsme se na cestu na Osiku. Tam jsme dorazili v podvečer, takže jsme kromě ubytování se stihli už jen krátkou obhlídku kempu. Osika je rybník jako stvořený ke koupání, kemp je hezky upravený a vybavený a jeho středem vedou koleje jindřichohradecké úzkokoleky z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice.

3. den – výtvarka v Maríži a za konopím do Rakouska

Třetí den výpravy jsme měli program opravdu nabitý. Dopoledne nás čekala Maříž – kdysi zaniklá a nyní znovu oživlá vesnice nedaleko Slavonic, na samé hranici s Rakouskem. A samozřejmě vyhlášená mařížská keramika. V místní dílně si každý může zkusit vlastnoručně vyzdobit keramický hrneček, misku, nebo cokoliv jiného. Komu se do práce nechce, může si koupit výrobek již hotový (nabídka je veliká), my se ale rozhodli pro vlastní tvorbu. Ačkoliv vše vypadá jednoduše, strávili jsme nad nijak velkými hrnky skoro celé dopoledne. Větší kousek by snad zabral i celý den. Času jsme měli dost, kdyby nás přepadl hlad, v budově je i restaurace. Měli jsme hotovo až před polednem, hrnky jsme předali k vypálení, vše trvá asi pět dnů a vlastnoruční výrobek je možné si vyzvednout, nebo nechat poslat poštou.
Cestou zpět do Slavonic jsme navštívili pevnostní areál Slavonice, vybudovaný v letech 1935 – 1938. V areálu je několik malých pěchotních bunkrů (řopíků – vz.37) a ukázky protitankových a protipěchotních překážek. Některé řopíky jsou přístupné a kompletně vybavené jak zbraněmi, tak výstroji. Prohlídka je zajímavá. Podobných bunkrů stojí v této oblasti hodně, jeden například přímo v kempu na Osice a další jsou v okolních lesích.
Pozdní oběd jsme si dali v restauraci na slavonickém náměstí a poté se vydali na prohlídku města. Na náměstí a v přilehlých ulicích stojí víc jak 50 gotických a renesančních měšťanských domů. Téměř všechny jsou nádherně vyzdobeny. Do centra města se prochází středověkými branami a domy na náměstí mají krásná podloubí. Není divu že se městu přezdívá „malá Telč“.
Protože do večera bylo ještě daleko, cestou zpět jsme v Nové Bystřici zamířili do Rakouska a kousek za hranicemi zastavili ve vesničce Reingers. V Reingers se pěstuje konopí ve velkém… Samozřejmě jen to technické, THC free :-) . Ale kde jinde lze vidět pole konopí… Bohužel jsme měli smůlu, asi bylo zrovna po sklizni. Hledali jsme důkladně, ale kromě maličkého políčka za vsí jsme žádnou větší osázenou plochu nenašli. Ve vsi je i informační středisko věnované průmyslovému využití konopí, kde je vidět, co vše z něj lze vyrobit. Líbily se nám různé tašky, kabelky, nebo peněženky. Nic takového jsme si ale nekoupili, utratili jsme pouze za konopné pastilky a konopné pivo.

Fotografie z prvních tří dnů

4. den – nejsevernější bod Rakouska

Další den byl více odpočinkový než předchozí. Nejsevernější bod rakouského území leží nedaleko Peršláku. Jeli jsme autem až k Peršláku, což se ukázalo jako dobrá volba. Jednak bylo neskutečné horko a také cesta z Nové Bystřice je pořád z kopce. Šlapat ji zpět pěšky nebo na kole musí být pěkná zabíračka. Nejsevernější bod jsme našli celkem lehce, cesta k němu je dobře značená. Nicméně místo samotné není nijak zvláštní. Státní hranice vede středem potoka, takže si na ten nejsevernější bod není možné ani šlápnout… Peršlák se jmenuje i místní hotel a kousek od něj jsme našli krásný rybník, kde jsme se mohli smočit a trochu se osvěžit. Les kolem byl plný borůvek, čehož jsme museli využít a důkladně se občerstvili.
Po relaxu v lese jsme ještě vyrazili směr Rakousko. Tentokrát jen na skok opravdu jen pár metrů za hraniční čáru. Kousek za obcí Artolec je rozhledna Kotlacke, bývalá vojenská pozorovací a strážní věž. Nová Bystřice je odsud jako na dlani. Z Artolce je to pohodlná krátká procházka. Kolem věže vede i česko-rakouská Stezka 20. století, takže je možné ji navštívit po značené cestě přímo z Nové Bystřice.

5. den – Landštejn

Cílem dnešního dne byl Landštejn – kdysi významná strategická hraniční stavba na čeko-moravsko-rakouském trojmezí. Cestou na Landštejn jsme se nemohli nezastavit ve vísce Klášter s kostelem Nejsvětější Trojice, který je vidět ze širokého okolí. Nádherné klidné místo, krásná stavba a mohutná Klášterská lípa, prý 400 let stará se sedmimetrovým obvodem kmene. Zastávka, která nikoho nebude mrzet, dá se sem dojít i pěšky z Nové Bystřice – vede tudy značená Graselova stezka.
Hrad Landštejn je velmi rozlehlý a opravdu majestátný. Jak by asi vypadal, kdyby v druhé polovině 18. století nevyhořel a poté nechátral… Projít celým hradem chvíli trvá, ovšem největší zážitek je asi pohled z hradní věže. Jsou vidět okolní hluboké lesy a vodní nádrž Landštejn. Ta však není přístupná, protože je využívána jako zdroj pitné vody.
Během léta to na Landštejně ožívá kulturou, konají se zde nejrůznější kulturní akce. My měli štěstí na kejklíře a na představení sokolnického řemesla.

6. den – Úzkokolejkou do Jindřichova Hradce

Výlet parním vlakem se přímo nabízel, vždyť nám jezdil přes kemp několikrát denně. Na zastávku v Albeři to není z Osiky daleko, stačí přejít viadukt. Chodili jsme tudy na jídlo, hned za viaduktem je hostinec U Bobase. I tam nám chutnalo, ale přece jen jsme raději udělali pár kroků navíc a ve vsi navštívili hospodu U Pelzů. Venkovská hospoda se sálem, kde se nevaří jen obvyklou nabídku jídel jako všude jinde. třeba výtečné brambory s tvarohem lze dostat jen tam.
Nastoupili jsme v Albeři a přes Senotín, Kaproun (s pomníkem Járy Cimrmana, který zde byl vyloučen z přepravy) a Blažejov dorazili do Hradce. Prošli jsme městem, na prohlídku zámku jsme nešli (byli jsme tu už dřív, prošli jsme se jen po nádvoří se „zlatou“ kašnou), ale nenechali jsme si ujít muzeum pod hradem a hlavně Muzeum fotografie v bývalé jezuitské koleji. Nádvoří muzea je úžasný prostor sám o sobě a stálá expozice se nám taky moc líbila. Víc už jsme toho v Hradci nestihli, vlak nazpátek nepočká…
Usadili jsme se v otevřeném vagónu a cestou zašli i do jídelního vozu pro nějaký suvenýr. Nejeli jsme až do Albeře, ale vystoupili na malinkém nádraží na zastávce Hůrky (k našemu překvapení jsme zjistili, že zdejší nádražní budovu dráhy pronajímají k letní rekreaci) a odsud došli na Osiku pěšky. Cesta parním vlakem na nás a hlavně na našem oblečení zanechala následky, byli jsme celí od popílku – holt cesta otevřeným vlakem má i své stinné stránky…

Fotografie z prostřední části naší cesty

7. den – Dačice a Telč

Poslední ráno na Osice. Líbilo se nám, ale chtěli jsme ještě pokračovat dál. Původně jsme měli v úmyslu utábořit se někde u Dačic, ale zjistili jsme že mezi Dačicemi a Telčí není žádný kemp. První příležitost k ubytování tak byla až v kempu u Velkého pařezitého rybníka asi osm kilometrů za Telčí. Čekala nás tedy docela dlouhá cesta.
Dopoledne byly „na řadě“ Dačice. Po příjezdu jsme se nejprve chtěli trochu rozhlédnout. A když rozhlédnout, tak proč ne z místní kostelní věže… Výhled je to skvělý, vidět je opravdu daleko. Po obědě nás ještě čekal dačický zámek postavený v 16. století. Prohlídka nás provedla snad dvaceti místnostmi, včetně dvou krásných knihoven. prostory do nádvoří mají veliká okna a jsou tak v hezkém počasí nádherně prosluněné. Bylo by chybou projít jen zámek a nejít se podívat do zámeckého parku. Je docela rozsáhlý a členitý, ale ztratit se v něm nejde.
A hurá dál, do Telče. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti u benzinové stanice a do města vešli Dolní malou branou na hrázi Štěpnického rybníka. Telčské náměstí snad každý už viděl v nějakém filmu, ale naživo je to něco jiného. Vyzdobené měšťanské domy, podloubí, dvě kašny… Opravdu nádhera. Měli jsme i štěstí, na náměstí probíhalo setkání balonářů a balóny byly snad všude. Prošli jsme náměstím a Horní branou si to namířili k rozhledně Oslednice stojící na vrchu za městem. Pohled na vnitřní město shora nám cestu v letním parnu vynahradil. Střed města je sevřen mezi rybníky a tvoří tak neopakovatelnou kompozici.
Vrátili jsme se zpátky do města, odpočinuli si v zámeckém parku a prošli si zámecké zahrady. Všude je znát, kolik úsilí a pečlivosti je zeleni věnováno. Prohlídku zámku jsme už bohužel nestihli, bylo pozdě. Navečer jsme se ještě jednou prošli městem, koukli na vzlétající balóny a vyrazili do kempu.

8. den – Limonádový Joe v Dačicích

Poprvé nás vypeklo počasí. V noci začalo pršet a pršelo i celý den. Dopoledne jsme ještě vydrželi pospávat, ale odpoledne jsme už museli ze stanu ven. Naštěstí jsme si včera v Dačicích všimli programu divadelního festivalu, který končil právě dnes. Odjeli jsme proto zpátky do Dačic a rozhodně jsme nelitovali. Poslední kus přehlídky – Limonádový Joe v podání místních ochotníků neměl chybu, smálo se jak obecenstvo, tak účinkující.

9. den – Přes Počátky a Žirovnici zpátky domů

Další den už naštěstí nepršelo. Sice jsme museli balit mokrý stan, ale další noc pod stanem nás už nečekala, tak to nevadilo.

Poslední den cesty nás ještě čekaly dvě zastávky. Tou první bylo městečko Počátky. Zastavili jsme na náměstí s pěknou kašnou a trochu se porozhlédli. Veřejnosti přístupnou kostelní věž jsme samozřejmě nemohli nenavštívit. Je odsud pěkný rozhled na celé město a místní rybník. Slezli jsme dolů a vydali se do nedaleké Žirovnice.
Žirovnici jsme navštívili především kvůli zámku. Není veliký, ale určitě stojí za návštěvu. Nádvoří je útulné a komorní a v jedné místnosti lze vidět zajímavou sbírku šicích strojů. A prohlídka věnovaná mimo jiné i zdejší tradici – zpracování perleti nás zaujala rovněž.

Fotografie ze závěru dovolené

Už byl ale čas vrátit se domů. Nasedli jsme do auta a přes Jindřichův Hradec zamířili k domovu. Česká Kanada je úžasný kus země a doufáme že jsme tu nebyli naposledy.

 

Chcete-li, zanechte vzkaz.

Zanechte komentář